Po našem probuzení v městě Lecco, které zdobí stejnojmenné jezero zjišťujeme, že jsme na dně s hotovostí a nemáme ani na benzín. Musíme jít vybrat do bankomatu, protože ne všude budou ochotni přijmout platební kartu. Chvátáme na rychlou procházku městem, kterou spojujeme s výběrem peněz u jedné z větších bank, honosně vypadající , která má bankomat uvnitř budovy a zdá se nám zde tak výběr nejvíce bezpečný. Partner vloží kartu, namačká potřebné údaje a čeká. Čeká a čeká. Už čeká nějak dlouho zdá se mi , a tak se ptám co to jako dělá, když s děsem v očích mi řekne, že bankomat nevydal peníze, ale potvora jedna mu sežral i kartu. Nevěřím svým uším a rozčiluji se, že přeci musel něco udělat špatně, jak je to možné, bankomat není přeci žádný kartožrout. Přesvědčuje mě, že chyba na jeho straně není, že vše provedl v pořádku a nechápajíc lomí rukama. Vstupujeme dovnitř banky k přepážkám v domnění, že se vše rychle vysvětlí, karta nám bude navrácena a zkusíme vybrat u jiného peněžního ústavu. Jenže ouha, naše představa se plní v noční můru. Po půlhodinovém dohadování v angličtině konečně přichází někdo, kdo opouští svou rodnou řeč italštinu a je ochotný se s námi cizáky anglicky bavit. Čas nás tlačí. Naše motorka i s věcmi je stále na ubytování, které jsme měli již před hodinou opustit a majitelka, která nám ubytování pronajala jistě už v apartmánu přešlapuje. Dozvídáme se, že se daná věc musí prošetřit, proč si bankomat smlsnul právě na naší kartě. Ale prý je to proto, že takováto karta neexistuje a je to padělek. Vysvětlujeme, že nemáme čas, že zde nemůžeme čekat a už vůbec ne do druhého dne, kdy máme být někde jinde. Bankovní úřednice si povídá svou pořád dokola, jak musí věc prošetřit kartu poslat do centrály do Milána a tam si ji můžeme vyzvednout. V čem je problém? Myslí si snad , že je karta kradená? Ne je dle nich padělaná, protože takové karty mají jen Rusové a těm je zadržují. Platinová karta Komerční banky. Prokazujeme vlastnictví, ale paní je jak ohraná gramofonová deska a odchází s tím, že prostě naše karta skončí v Miláně na centrále. Telefonujeme do české banky, aby se nedorozumění vysvětlilo, jinak tady budeme muset zažádat o sociální dávky, jelikož nemáme ani vindru. Člověk by nevěřil, jak je čeština rázný jazyk a vcelku v bance budíme pozornost. Nechat naši kartu tady se nám opravdu nechce. A tak znovu vysvětlujeme a brnkáme paní na nervy, která s námi již ztrácí trpělivost, zejména, když po pravdě prohlásíme, že večer musíme být na dalším ubytování ve Francii. Ona kontruje, že šéf banky, který o všem rozhoduje je na obědě a nemůže ho tedy rušit. V duchu si říkám, takový problém a to jsme v Evropské Unii, co bychom dělali třeba v Tramtárii. Pravda, tam bychom třeba tu kartu ani nepotřebovali, protože tam asi nebudou bankomaty. Manžel musí doběhnout do ubytování pro pasy i druhou kartu, aby bylo vidno, že nějaká Komerční banka opravdu existuje a my také. Paní odchází a za deset minut, kdy už se v duchu loučíme s možností situaci nějak vyřešit a vyhrožujeme, že se s banky bez karty prostě nehneme, místo očekávané eskorty, která nás násilím vyvede ven se vrací paní s úsměvem na tváři a s naší kartou v ruce, že se vše vysvětlilo a stačí pouze na místě nechat ofocený pas s partnerovým podpisem. Držíme tu naši „zlatou kartičku“ v ruce a nevěřícně opouštíme budovu. O 200 metrů dále vybíráme bez problémů u jiného, tentokrát venkovního bankomatu peněžního ústavu, který oproti prvnímu působí značně opelichaně, ale očividně nemá bankomat, který si servíruje karty k obědu. Hurá můžeme pokračovat v naší cestě dál.