Volgograd město, které každý Čech zná pod názvem Stalingrad, tak tady právě jsme. Jsme ubytování hned vedle památníků Matka Rus volá a vychutnáváme si atmosféru tohoto místa, které oslavuje hrdinské činy padlých vojáků v bitvě u Stalingradu za II. sv.války. Místo je to opravdu působivé a mrazí v zádech z vyobrazení a celkové atmosféry, jak je památník koncipován. Říkám si, že i člověk nezajímající se o historii musí v těchto místech pochopit, co druhá světová válka znamenala pro Rusy, kolik vojáků v ní padlo a uznat, že bez rozdílu národností, tahle historie by se již nikdy neměla opakovat. Tristní hudba nás provází síní slávy v jejímž prostředku se tyčí velká ruka s plápolajícím věčným ohněm. Venkovní sochy znázorňují bojující vojáky. Z ampliónů se ozývají autentické hlasy z bitvy u Stalingradu a následuje oslava hrdinských činů padlých vojáků, na které je země hrdá. Mnoho dojmů z jednoho dne nás vyčerpalo, a proto se jdeme občerstvit do místní restaurace, která je součástí památníku. Pěkná restaurace tématicky vyzdobená do symbolů tehdejšího Sovětského svazu. Z obrazu na Vás kouká Lenin, na zdi je kladivo se srpem a z protějšího koutu pokukuje Stalin. Obsluha nezůstává pozadu a tak nás přichází obsloužit mladá dívenka, oblečená ve vojenské uniformě s čepičkou ve tvaru lodičky s nezbytnou červenou hvězdou. Usmívá se a ve chvíli, kdy zjistí, že jsme Češi, chce se přátelit, protože v Čechách byla nebo snad dokonce studovala. Je milá. Objednáváme si jídlo a holčina se opravdu snaží, abychom byli spokojení a ptá se na další naše přání. Jsme trochu vtipálkové a tak si s manželem říkáme, že si dáme něco k pití. Jenže tvrdý nepijem, takže vodka nás nezajímá. Dali bychom si víno. Říkáme obsluze, že bychom rádi pili víno, víno červené, ale víno ruské zda mají? Pokýve hlavou a běží k baru. Ano jsme v Rusku a tak se trochu za svoji škodolibost omlouváme, protože je nám jasné, že Rusové mají vodku, mají kvas a mají pivo. Ale vinice, ne ty nemají, takže nemůže být ani ruské víno. Za chvilku dívka přichází zpátky s omluvou, že se omlouvá, ale ruské víno nemají. To jsme čekali a tak se chystáme napravit situaci a objednat třeba pivo. Barman něco volá a dívka bez toho aniž bychom stihli nějak reagovat odchází.Za chvilku se vrací zpět a říká „ ruské víno bude, ale je trochu dražší, chcete ho? „ V tu chvíli tuhne úsměv na tváři nám, protože nechápeme. Zvědavost je silnější a tak přikyvujeme, že objednáváme, ať tu flašku přinese, jsme na svatební cestě, tak trochu té veselosti je třeba. Jsme zvědaví, jaké národnosti nám nakonec dívka víno podstrčí. Sázíme se, zda to bude francouzské, španělské nebo snad italské nebo aby tak někde měli dokonce naše české, moravské? A víno se už nese a už před námi stojí flaška na stole. A my se divíme ještě víc a smějeme se, ne jen v duchu, ale už i nahlas a vypadáme jako dva blázni a to jsme si ještě ani nelokli. Dívka nás dostala na lopatky jako chytrá horákyně. Opravdu nám naservírovala víno ruské. Že by v Rusku vyrostla přes noc vinice? I to může být. Na stole nám přistálo víno, červené, víno z Krymu. V té době po anexi Krymu již defacto Ruské. I takovou příhodou mohou vzniknout zajímavá přátelství. Dívce Anastásii děkujeme a věříme, že se ještě někdy osobně setkáme, nejen přes facebookové přátelství a dopisování, které trvá do dnes.
