Vstáváme do krásného rána v Odesse. Včera večer jsme přijeli a těšíme se na procházku přístavním městem i na koupání na místní pláži. Po snídani vyrážíme ven a před hotelem nás zaráží pán pobíhající kolem auta. Po chvíli není sám, ale pobíháme společně s ním. Naše vozidlo zaparkované před čtyřhvězdičkovým hotelem má poničený nárazník a chybí poznávací značka. Někdo nám ji ukradl. Nám a pánovi vedle také. Jeho vozidlo bylo původně se slovenskou poznávací značkou, ačkoliv pán byl dle mluvy Ukrajinec. Za stěračem vozidel nechali pachatelé lístek s telefonem pro sjednání výkupného. SPZky byly vyrvány z rámečků pod SPZ. Alespoń víme, že se zatím nevytratili ze světa. Mohli po řádění nějakého opilého vandala skončit zahozené v kontejneru. To je tedy dobré, my jsme bez poznávacích značek a někdo si s nimi bude doma zdobit obývák. Bez nich nemůžeme vyjet ven z Ukrajiny, ani se vrátit zpátky do Čech. Manažera hotelu to pobavilo a dodnes máme dojem, že někdo z hotelu musel dávat typ a zajistit si tak dobrý přivýdělek. Manažer to považoval za normální záležitost, která se dle jeho slov stává a vůbec mu nepřišlo divné po nás chtít zaplatit výkupné ve výši 1000 hřiven, ačkoliv jsme parkovali na místě vyhrazeném pro hosty jejich hotelu. Jenže já se nesmála, ale nadávala, že i špaček by to nezvládl lépe a útočila slovně na jejich nízké šance dostat se do Evropské Unie s takovým chováním. Prostě v Unii by se tohle stát stoprocentně nemohlo. Je vidět, že nechce kontaktovat policii a počítá s naší platbou. Skutečnost, že u nás by nám ukradli rovnou celý auťák a netroškařili s poznávacími značkami jsem samozřejmě zamlčela. Dost jej děsí manželův dotaz, proč je nezastřelí, že tím by se vše časem vyřešilo. Když zjišťuje, že bychom to takto řešily již nám nechce ten lísteček s telefonním číslem dát a že vše vyřeší. Zdlouhavá debata byla zakončena telefonátem manažera s osobami požadujícími výpalné a domluvení termínu předání SPZ našeho vozidla. Mezitím se jdeme projít městem, kde můžeme promyslet katastrofické scénáře naší situace. Je několik variant řešení. Třeba nechat vůz zde sešrotovat a jet domů stopem nebo si poznávací značky vyrobíme z papíru. Bloumáme městem a jsme nad věcí. Je jasné, že co není pevně přiděláno, tak se tady dlouho na svém místě neudrží. Místní, zdejších poměrů znalí,mají své spzky přinýtované napevno, aby jim nemohli být odcizeny. Zloději třeste se, slibujeme si, že pokud se ještě se svými značkami shledáme, nedáme jim podruhé šanci a přinýtujeme je také. Co na tom, že doma budeme za exoty, můžeme přece prohlašovat, že je to poslední móda. Ukrajinec Ukrajinci poznávací značku neukradne, i kdyby ji přinýtovanou neměl, protože si mohou nechat udělat novou spzku téměř na počkání bez jakéhokoliv běhání po úřadech nebo dopravním inspektorátu. Tady žádný dopravní inspektorát nepotřebují a známky, o platném STK a měření emisí, na poznávací značce také nalepené nemají. Odpoledne stojíme před hotelem a ejhle slovenský vůz už má poznávací značky na svém místě. Na nás čekaly naše značky na recepci a světe div se manažer změnil názor na věc a žádné výpalné po nás nechtěl, že prý to vyřeší hotel na své náklady. Žeby ta promluva do duše zabrala nebo se v něm hnulo svědomí. Ať tak nebo tak, máme značky, ačkoliv poněkud v kapesním vydání. Zcela poničené, pomuchlané na velikost, aby se daly strčit do kapsy. Asi bylo zlodějům nepohodlné je přenášet. Na hotelovém pokoji je musíme poctivě lisovat, aby byly původním alespoň podobné. A druhý den hledáme prodejnu, kde by nám prodaly rámečky, které pod ně namontujeme, protože bez toho je nelze zpět umístit na vozidlo.Tak skončilo naše putování Ukrajinou a další den, jedem na Tiraspol, a pokud se tam ještě někdy vrátíme určitě budou poznávací značky přidělány hodně, hodně na pevno.
