Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Příjezd do Petrohradu.

Vjíždíme přes nádherný most do Petrohradu. Ani nám nevadí zaplatit místní mýtný poplatek za jeho projetí, protože ve večerním příšeří je osvětlený most opravdu nádherný a za ten drobný peníz to stojí. Tvar mostu připomíná kostru velryby, na jejímž okraji svítí světýlka. Jsme unavení, ale šťastní a natěšení na Petrohrad. Ještě pětadvacet kilometrů a budeme na ubytování. Jenže pětadvacet kilometrů po Petrohradu je pětadvacet kilometrů, které musíme zdolat v rušném centru. Naše ubytování, má být kousek od budovy Ermitáže v samotném centru Petrohradu. Čas ubíhá rychle a už jsme v ulici Něvsky prospekt, ta je ale rozlehlejší než jsme počítali a najít tady místo na zaparkování je nemožné. Frčíme si to prospektem, který se rozkládá ve třech pruzích a pro velký provoz se stává nepřehledným. Už potřetí značí navigace, že jsme u místa ubytování, ale nelze nikde zastavit a ani napotřetí se nám nepodařilo uhnout včas do některé z odbočujících ulic. Manžel unavený navrhuje, že zaparkujeme, kde to půjde a půjdeme pěšky ubytování najít. To se mi ale moc nechce, a tak ho přemlouvám, ať to zkusí ještě jednou otočit. Jedeme napočtvrté stejným dlouhým prospektem. Nervozita stoupá a opět, opět jsme přejeli a tak jedeme dál a ani nevíme jak, stojíme před budovou Ermitáže, kde je zákaz vjezdu. Manžel sesedá z motorky a hlásí, že to vzdává, ať se jdu zeptat poblíž stojícího policisty, jak se odtud vymotat. Tak sesedám také a je ve mně malá dušička, protože si říkám, že tady jsme se rozhodně ocitnout neměli. Jsem takhle malinká a nejraději bych byla i neviditelná, jakou mám obavu, že si mě policajt vychutná a ještě nám dá tučnou pokutu. Jdu vstříc smířená svému osudu. Policajt mi kráčí vstříc, diví se a nemůže se oklepat z šoku, že vidí stojící motorku před budovou ermitáže. Chci si zacpat uši, abych neslyšela, až začne nadávat a vyndavat pokutový blok. Ano, už sahá do kapsy a vyndavá. Ale není to pokutový blok, ale telefon a s veškerým úsilím, se mi snaží na něm ukázat, kde jsme a jak odtud vyjet. Mě padá čelist, protože tenhle policajt opravdu nezapadá do kolonek ruských policajtů, které nám všichni líčili v Čechách a o kterých jsme si poslechli bezpočet historek a rad jak se raději všem policajtům a státním složkám v Rusku máme zdaleka vyhnout. Jak omámená sedám zpátky na motorku s instrukcemi pro manžela. Jedeme po páté daným prospektem a to již nechceme riskovat, takže zastavíme o dva bloky dříve, než nám navigace začne značit cílové místo. Musíme tak nechat naloženou motorku na veřejném parkovišti a jdeme pěšky najít naše ubytování. To nacházíme v činžovním domě a zjišťujeme, že ze sedla motorky bychom stejně nebyli schopni přesně činžovní dům indentifikovat. Manžel navrhuje, že jde pro zavazadla. Souhlasím a zůstávám stát před domem. Po chvilce mi dochází absurdita situace a začínám se opravdu bát. Stojím na ulici, před neznámým domem v ruském velkoměstě bez ničeho a sama. Nemám u sebe ani pas, ani peníze a proboha ani telefon. Prostě nic. Co když se manžel ve spleti těch uliček ztratí a vůbec mě nenajde? Jak nad tím přemýšlím a čas běží, začínám se ve své obavě ubezpečovat a říkám si, že jsem v háji, protože tohle nikomu nevysvětlím a už se vidím na policejní stanici za mřížemi v bezvýchodné situaci, s jazykovou bariérou, nikomu nechybějící, nikdo po mě nepátrajíc. Pro novopečeného manžela ideální stav, jak se zbavit manželky, prostě příběh z televizních seriálů. Strach ten má velké oči a čas při obavách ubíhá úplně jinak. Připadala mi to věčnost, než se manžel objevil… asi si řekl, že se mě zbaví až další rok, až si užije líbánek. Musím se mít na pozoru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *