Už jsme natěšení na naše další ubytování v zemi ještě nepoznané – v Bělorusku.
Dobrá nálada vládne v autě. Tolik úsilí a tolik obstrukcí nás stálo dostat turistická víza do Běloruska, že jsme opravdu zvědaví, jak to tam bude vypadat. Naši dobrou náladu ještě umocňuje skutečnost, že to máme blízko na Rusko/Běloruskou hranici. Budeme brzy na ubytování v Minsku, odpočineme si a ještě stihneme prohlédnout večerní město. Pádíme poklidnou jízdou po placené silnici na jejímž konci už vidíme závoru malého hraničního přechodu. Nutno před vstupem do hraniční zóny zastavit a po projetí placené silnice zde zaplatit.
A už najíždíme do kontrolovaného prostoru a jde nám vstříc ruský pohraničník. Koukne do pasu, potom na emigrační karty a je docela v pohodě. Hlásí na druhou stranu, kde se nachází Běloruská hranice, že nějací Češi budou prostupovat. Na druhé straně, ale místo usměvavého běloruského pohraničníka k nám rázným krokem kráčí baba jak hrom se škaredým výrazem ve tváři. Ač se usmíváme, paní úřednicky a rázně vysvětluje, že nás přes hranici nepustí, protože je válka. Tak koukáme na ní, na sebe i Ruského pohraničníka i kolem sebe, co je to za blbost, to vypukla třetí světová a mi vesele drandíme Ruskem a nevíme to? Ptáme se to je válka? Ne, ale chcete ji je její rázná odpověď a nám mizí úsměv, to bude drsné. Nepomáhá, že ji ubezpečujeme, že žádnou válku nechceme. Ukazujeme do pasů na naše platná běloruská víza, ruská víza a pořád dokola opakujeme, že mi jsme turisti. Ale s ní to ani nehne a trvá si na svém, že nás prostě nepustí, že nám chybí dokumenty. To už zbystří i pohraničník na ruské straně. Je to tak malý přechod, že jednu stranu od druhé dělí jen závora a oba jsou kousek od sebe. Ptá se jí jaké doklady nám chybí a dívá se do pasů, vždyť máji vše v pořádku, což není schopna adekvátně vysvětlit a hovoří k nám o mezinárodním povolení pro nás od jejich prezidenta pro povolení vstupu přes tuto hranici které je nadřazeno běloruským vízům. Máte povolení od našeho prezidenta Alexandra Lukašenka k prostupu přímo této hranice, nemáte, tak neprojdete. To už i pohraničník z Ruska se ptá o jaké povolení se jedná, že o tom neslyšel a ona jen odpoví, prostě ho nemají a já je nepustím. On odpovídá, že by nás pustil, ale nikam to nevede. K nám po další debatě řekne žena z Běloruska, jste z EU a chcete válku s Ruskem i Běloruskem, tak jeďte zpátky do té své EU a vstupujte z EU a ne z Ruska. A tak nenaděláme nic. Tudy cesta nevede. Ruský pohraničník, je vidět, že ho vzniklá situace mrzí, nám vysvětluje, ať jedeme zpět a prostoupíme Rusko / Litevskou hranicí zpět do Evropské Unie a z Lotyšska pak přestoupíme do Běloruska, kde je větší pravděpodobnost, že nás pustí. A říká nám i jméno přechodu. V té době Evropská Unie testovala rakety na Litevském území, a to byl nejspíše důvod, proč nás z Ruska do Běloruska odmítli pustit s vyjádřením mezinárodního konfliktu.
Obracíme auto a po již zaplacené silnici směřujeme zpět, hodinu cesty na Rusko / Litevskou hranici. Tady je to ale masakr. Fronta jak za socializmu na banány. Odbavování aut je tak pomalé, že za hodinu čekání jsme se téměř nikam nepohnuli. Zatracené auto, kdybychom byli na motorce to by se to předjíždělo. Zasním se jen na chvilku, ale už si začínám lámat hlavu s tím, jak to dneska zvládneme. Po další hodině čekání se odhodlám opustit vozidlo a jít se dopředu zeptat nebo alespoň zjistit lámanou ruštinou něco od místních. Lepší snad nic nevědět, každý mi potvrzuje, že čekání je na dlouho, protože Litevci dělají obstrukce Rusům a jiné národy se v tom svezou s nimi. Odbavují tak 5 aut za hodinu. No potěš koště napadne mě, tak to tady snad budeme nocovat. Fronta před námi, fronta za námi. To by jste nevěřili jaká je to nuda v takové frontě čekat. A zabavit dítě po takovou dobu v autě, ze kterého pomalu nesmíte ani vyjít, to je teprve umění. Za těch 5 hodin jsme vyčerpaly všechny bláznivé nápady, které se dají s malým dítětem dělat. Od zpívání, vyprávění, pohazování dřevěných zvířátek v autě až po slibování všeho možného i nemožného, když bude hodná a nebude brečet. Pouštění pohádek, řízení auta. Po 5 hodinách čekání ve frontě, kdy muž neopustil auto jsme se konečně blížili k hraniční zóně, moje mateřská trpělivost překročila hranici únosnosti, proto jsem se znovu přemluvila vyjít ven a zkusit poprosit jednu z pohraničnic, zda nás nevezme o pár aut dopředu, že máme ve voze malé dítě a jako opravdu už toho máme dost a máme ještě jet dneska do Běloruska. Byla docela ochotná a že když nás těch pár aut před sebou pustí, tak proč ne, ale do Minsku že nedojedeme. Ušetřili jsme si další půlhodinku čekání.
Na hranicích je to tedy kocourkov neskutečného rozsahu. Rusové na své straně své lidi pouští jedna radost a na EU straně se to zastavuje, jen odbavení vozidel z EU nechávají vyčkávat za trest, ale na straně EU, tam je měřeno všem stejně takže s námi čekají i předbíhající Rusové. Navíc to nepsané pravidlo 5 aut za hodinu na Evropské straně to je opravdu těžká arogance. Stačí jen spočítat auta a je to, 50 aut – deset hodin. Je to prostě paradox a ještě se musí vyplňovat formulář s množstvím natankovaného paliva v nádrži, množství cigaret atd. Mapují, kolik si lidé natankuji v Rusku, holt 16 Kč za litr je vytáčí do nepříčetnosti, pokud dohledají výstup z jejich země do 24h vše dodaní. Už dávno jsme měli být ubytování v hlavním městě Běloruska a nyní jsme zase v EU a teprve pojedeme k hranicím Běloruska, dnes to bude dlouhý a únavný den a k hranicím Běloruska jedeme WRC stylem po blátivé cestě s pískáním ruční brzdy v zatáčkách, nikdo nás nedojíždí, občas někoho předjedeme a kloužeme se po namoklé cestě dál. Navigace je neúprosná a jen k hranici jsou to stovky km a již zapadá slunce a letíme dál šnečím tempem, samá zatáčka, co pár set metrů horizont, když párkrát skoro nedobrzdíme ubíráme na tempu neb bahno opravdu klouže, dvakrát nás navigace zavede do míst, kde cesta si možná někdy i byla, ale již není a tím směrem nikdo nejezdí a tak po poli jedeme krokem dál a trneme zda nezůstaneme vyset na podvozku a svorně proklínáme Běloruskou pohraničnici a jedeme dál.
