Přijeli jsme právě do Erzincanu. Menšího městečka v Turecku, které neoplývá plážemi ani historickými památkami. Je jen jedním z tranzitních měst na cestě po Turecku, protože do cílového města máme příliš daleko. Ubytováváme se v pěkném hotelu a po hodinovém odpočinku si jdeme prohlédnout město a koupit něco k jídlu. Je večer a období ramadánu, proto nás neudivuje, že až nyní to tady začíná žít. Přes den totiž nesmí Turci vyznávající islámské náboženství jíst, cestovat ani pít na veřejnosti. Jsou tak docela vylidněné ulice a ani provoz není velký, což nám při cestování vyhovuje. Cestovatelů a cizinců se naštěstí nařízení, ohledně jídla a pití netýká a tak máme i přes den šanci najíst se v některém z bufetů nebo na benzínce. Přesto se snažíme nevyčnívat a raději jíme něco malého v ústraní a pijeme, tak aby nikdo neviděl. V horkém počasí a na motorce nepřipadá v úvahu celý den nepít, to bychom zkolabovali. Jakmile Turkům zazní večerní zpěv z ampliónů mešit, začínají vycházet do ulic. Těch lidí je tak obrovské množství, že je problém projít ulicemi a ještě větší problém je sednout si do restaurace na jídlo. Jsou to doslova davy lidí, které se venku pohybují, tedy převážně mužů. Smiřujeme se s tím, že v restauraci se nenajíme a jdeme alespoň koupit něco do obchodu, abychom se najedli na hotelovém pokoji. Kráčíme ulicí a nabýváme hodně nepříjemného dojmu. Ten nepříjemný pocit se stupňuje a po chvíli nám dochází jeho původ. Lidé se na nás divně dívají. Otáčí se a sledují nás očima. Tady nejsme v Antályi nebo městečku určeném pro turisty, tady je obyčejné město turistikou nepolíbené. A to je ten problém. Kráčím vedle svého manžela a ulpívají na nás zraky lidí, jelikož nejsem oblečená v černém a nemám šátek na hlavě, jako většina žen zde. Na první pohled je vidět, že sem nepatříme. Uprostřed davu u mešity je sloupoví s bustami a tak muž vytahuje foťák. Hmm. Tedy být zde nahá je asi menší pozdvižení, než vytáhnout foťák. Rychle to pochopíme z pohledů místních a tak muž foťák zas dává zpět do pouzdra a pokyne hlavou, asi že chápe. Vcelku to nahání strach a chceme tak něco koupit a vrátit se na hotel. Vstupujeme do obchodu s pečivem. Objednávám si pečivo podobné arabskému chlebu, takovou zvláštní placku. Hovořím anglicky a ačkoliv je zřejmé, že prodavač rozumí nereaguje. Mlčí a já opakuji znovu svou žádost, s domněnkou, že mi přeci jen nerozuměl a raději k tomu ukazuji na pečivo, které chci koupit. Prodavač mě zcela ignoruje, dokonce se na mě ani nedívá a jakoby skrz mě hovoří k mému manželovi. Ptá se ho, zda mi může pečivo prodat. Stojím jako opařená, vypadám pitomě a očividně je mi to vidět ve tváři. Manžel též v šoku přikyvuje a chléb konečně putuje do naší tašky. Zaplatíme a vcelku opařeni jdeme pryč ven z obchodu. Nemám chuť jít někam jinam, cokoliv dalšího nakupovat a tak jdeme na krátkou procházku do přilehlého parčíku, kde si sedáme na lavičku.
Za našimi zády je dětské hřiště a poblíž stojí mešita. Kolem laviček jsou rozestavené sochy tureckých bojovníků z historie. Je zajímavé, jak církev ať už islámská nebo i pravoslavná v Rusku cílí na věřící přes rodinu a podporu rodiny. Proto možná v zemích, kde má většinu přívrženců má takový úspěch. Je zjevné, že katolická církev v tomto pokulhává. Po chvíli se vracíme na hotel, abychom se skryli před dotěrnými pohledy místních. Zde jíme chuťově nepoživatelný chléb, který se jen jako chléb tváří a i přes náš hlad končí v koši. Odhaduji, že není určen k samotné konzumaci. Ještě, že máme sebou zbytek železných zásob, tak hlady neumřeme a ráno to jistí bohatá snídaně v hotelu.
