Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

DN7C, nejkrásnější silnice v Rumunsku, Transfagaraská magistrála

Jedeme si krásnou krajinou po silnici DN7C , která je považována za nejkrásnější silnici v Rumunsku, nazývaná též Transfagaraskou magistrálou. Uchvatné stoupání a klesání po klikatící se silnici nám vhání strach do očí a adrenalin do žil. Ty výhledy stojí za to. Jako bonus začíná pršet, čímž se adrenalin na kluzké silnici přiostřuje a motorka se musí opravdu snažit, aby neskončila na zemi, jelikož v těch serpentýnách by jí to mohlo být osudné. Jak stoupáme výš a výš k pohoří Fagaraš přiostřuje počasí a ručička teploměru se zastavuje na 4 stupních Celsia nad nulou. To značí riziko námrazy a nám tuhne úsměv na rtech. Krajina z krásné zeleně se mění na sem tam menší, sem tam větší pahorek sněhu u cesty, který zbyl ještě ze zimy a doposavad nestihl roztát, aby dal zimě definitivně vale. Konečně jsme na vrcholu, ušetřeni kolize a klepající se jak ratlíci zimou, protože motorkářské oblečení ve 4 stupních Celsia opravdu nezahřeje. Tak a teď jdeme do finále. Památeční foto, ty výhledy by byl hřích nezvěčnit a můžeme skrz tunel v pohoří Fagaraš projet na druhou stranu a vychutnat si adrenalinovou jízdu ze sjezdu. Míjí nás dva motorkáři jedoucí z vrcholku a jeden se otáčí a jede k nám. Viděl naší značku a tak se dal do řeči a slovensky nám popisuje, že on to neprojel a musel jet z druhé strany nahoru a zase dolů a teď z této strany také jel nahoru i dolů, protože nemůže sundat kufry. No že je zvědavý na nás, protože ty ochranné rámy dolů také asi nejdou že? Hmm tak jedem dál a  co to? Tunel není tunel, ale obrovská díra uzavřená plechovými vraty a tam vlevo. Ano je to vlevo, úzká vrátka, kterými by se obr tedy neprotáhl. A co teď? Přeci nepojedeme stejnou cestou nazpět. To prostě nejde, protože tady se říká, že kdo neprojel Transfagaras z jedné strany na druhou ten tady prostě nebyl. Čas ani energii čekat ještě měsíc, až se počasí umoudří a přijdou tunel celý otevřít se nám opravdu nechce, takže nezbývá než sesedat a jít měřit otvor ve dveřích. Je to napínavé a jistota, že to vyjde žádná. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí, takže jdeme na to. Odstrojit motorku od batožin, kterých není málo. Dva postranní kufry přecpané k prasknutí a ona se ta naše „Kawička“ přeci jen trochu smrskne a to by nebylo, aby se tam neprotáhla. Jirka sklápí jedno zracátko dopředu, druhé dozadu a víme, že takto 90cm se procpeme. Jenže padáky z boku motorky překáží a uřezat je nemůžeme, sklápěcí ještě nikdo nevymyslel. GTRko navedl z boku a provlékl jeden padák a pak druhý a je vevnitř. Jen slyším v interkomu vem ty kufry já se kouknu co je dál. Po dlouhém váhání se uvoluji nést dva těžké kufry a partnera pouštím s motorkou před sebou do záhadného otvoru ve dveřích. Co je za nimi nikdo neví, protože je tam tma jak v pytli. Není vidět ani na krok. Jo partnerovi na motorce je hej. Ale já prokřehlá na kost s dvěma kufry vážícími každý hruba 15kilo nedůvěřivě vstupuji do otvoru dveří. Partner ten na nic nečeká a už si to jede dopředu v domnění, že to úzké světlo na konci tunelu je jeho záchrana. To je od něj moc hezké, protože já si nevidím ani na špičky bot a pustit kufry také nemohu , protože bych je v té tmě už nenašla. Tak v duchu nadávám , pod kufry se prohýbám, stuhlé prsty se mi kroutí a jen se modlím, abych byla již na konci toho tunelu a nešlápla do něčeho nepatřičného nebo mě tady nějaká potvora nesežrala. V dálce mi svítí zadní světlo a odrazka motorky, která je stále menší a menší, jak se partner s motorkou vzdaluje a já si připadám jako Jeníček s Mařenkou, když v lese hledali světýlko. Ještě že máme propojené interkomy, tak se ptám partnera, zda je již na konci a on s úděsem povídá, že ještě ne, ale že tam snad za chvilku bude. Nevíme to, ale, jak si později dohledáme v chytrém googlu , tunel je dlouhý přes 800 metrů. Není to žádný kraťásek. Jdu a ruce stále více a více těžknou a já si říkám, že mi je to jedno, že tedy ty těžké kufry pustím, přeci mi neupadnou ruce. Jak to vyslovím nahlas, partner se lekne o své svršky v kufru zavřené a rychle hlásí, že je již na konci tunelu, jen protáhne motorku ven a běží mi na pomoc. V zoufalé situaci si chci do něj trošku rejpnout, tak hlásím, ať tam hlavně motorku nezasekne a zpět se ozve zoufalý hlas: „ právě se stalo“. Nadává a líčí jak v polotmě manévruje s motorkou napůl v otvoru uvnitř a napůl venku. Kdo mohl tušit, že dveře na druhé straně tunelu budou ještě užší a blíž ke stěně. Nakonec se Kawík protlačil ven jen s pár menšími šrámy na padácích, které ho pasovaly na mazáka v cestování. ale ty záběry z kamery jsou děsivé. Docela se divím, že je motorka celá. Slává, jsme všichni v pořádku na druhé straně. Nezbytné cvak, cvak fotoaparátu, potom můžeme nasedat na motorku a rozjet se dolů z kopečka transfagaraskou magistrálou. Já mám ruce vytahané k zemi a Jirka je rozlámaný jak musel GTRko naklánět a provlékat otvorem. A ta zima.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *