Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Běloruská odysea.

Večer na krku a Bělorusko stále v nedohlednu. Ta malá věta nejste z Ruska, ale z Unie a chcete s námi válku, tak si jeďte přes unii, nás stálo 5h na hranici a místo 170Km na 770Km. Najít ten správný hraniční přechod, když s tím dopředu nepočítáte. To není žádná legrace. Nás k němu vedla navigace v telefonu. Vedla nás tak precizně v naší snaze co nejvíce si cestu zkrátit, že jsme jeli téměř po nejetitelné silnici vhodné tak pro traktor nebo kombajn. Prudký liják který se spustil způsobil z prašné šotoliny rovnou bahnitou kaši ve které se naše auto doslova brodilo a chvílemi zapadalo do obrovských děr, kterým jsme se snažili všemožně vyhnout. Houpalo to nalevo na pravo a mě napadali trudné myšlenky, že na té silnici musíme oddělat přední nápravu a tím naše cesta skončí. Jenže tohle je naše autíčko, které nás ve štychu nenechá a tak se dále prodíralo nepříjemným deštěm a dělalo obří skoky přes díry. S velkou slávou nás dovezlo až k lotyšsko- běloruskému přechodu, ale to už nevypadalo jako naše modré autíčko, ale celé od bláta jako prasátko. A to pršelo. Na hranicích na nás koukali nevěřícně, očividně nikoho s tak špinavým autem tam neviděli. Načež nás vyzvali k očištění spz vozidla. Možná i proto se vstupní procedura protáhla na celou hodinu, ačkoliv jsme byli jediní prostupující takto dlouho v noci. Museli jsme podepsat všelijaká prohlášení o tom či onom a po zjištění, že neovládáme excelentně psanou azbuku, psát diktované věty v latince a zpečetit vlastnoručním podpisem. Následovala mašinérie kontroly jednotlivých ubytování, která musí cizinec doložit. Pak se konečně otevřela závora a byli jsme vyzvání vstoupit.
Kdo si myslí, že už je vše za námi a můžeme jet rovnou na ubytování do hotelu, ten se pekelně mýlí. V Bělorusku jsou také placené silnice, kde se vybírá mýtné. Není jich tolik, ale jsou zejména v okolí Minsku. Cizinec jedoucí vlastním dopravním prostředkem musí mít ve vozidle mýtnou škatulku jako mají u nás kamiony na výběr mýtného. Hned za hraničním přechodem stavíme na první benzínové pumpě. Koupit něco k jídlu a také tuto škatulku. Koruny za běloruské ruble v české směnárně nevyměníte a naše domněnka, že zde půjde platit jinou měnou Eury nebo ruskými rubly se rozplynula jak pára nad hrncem. Ještě, že fungovala platba na kartu, těžko bychom v noci hledali nějaký bankomat na výběr hotovosti. A škatulka na mýtné? Nevěřícně kroutil prodavač na benzínce hlavou, tady ne, to musíte až 150km před Minskem a za pomoci kolegyně ukazoval na mapě a vysvětloval název vesničky, kde sídlí společnost, která s námi smlouvu o pronájmu mýtné krabičky uzavře. Sakra tady nemají ještě Kapsche, tak to je průser… Vybaveni napsaným názvem městečka v azbuce jsme se vydali na další cestu. Dceři to bylo jedno, ta si v klidu chrupala v autosedačce. Auto, neauto, když je noc, tak se spí. Zato já jsem musela bdít a povídat, aby manžel po celodenní jízdě neusnul za volantem. Bylo po 1 hodině ráno. Při hledání výjezdu směr Minsk, kde se vzalo tu se vzalo strašidlo na silnici. Muž držící v ruce baterku a oblečený v pršiplášti tak v té tmě úplně vypadal. Zastavil nás. Jednalo se jen o hlídku kontroly. Nechtěl ani pasy, jen zjišťoval kam jedeme. V noci zde moc aut nejezdí. Není divu, protože vesnice nejsou vůbec osvětlené. Jedete v úplné tmě. Dokonce zde chybí i patníky s odrazkami, takže jedeme víceméně poslepu. Kdyby alespoň Měsíc víc svítil. Celou cestu až do Minsku jsme vůbec nic neviděli, jak to tam tedy cestou vypadalo Vám nepopíšeme. Budeme se tam muset asi ještě někdy podívat.
A jak to dopadlo s naší mýtnou škatulkou. Docela dobře. Velice unavení jsme dorazili do správné vesnice, kde jsme na druhý pokus objevili budovu, ve které non- stop provozují uzavírání mýtných smluv. Paní za okýnkem převzala potřebné doklady k vytvoření smlouvy a očividně zvědavá , chtějíc si s někým popovídat vyprávěla jak byla několikrát na dovolené v Karlových Varech. Kolik se asi najde bláznů, kteří uzavírají smlouvu o mýtné krabičce ve 4 hodiny ráno? Manžel sic trpělivý a flegmatik se začínal měnit v běsnící saň a s dcerou v ruce vykráčel ven před budovu se slovy, že na to rezignuje a pokud to do půl hodiny nevyřeším, tak sedá do auta a spí na místě. Snaha vyřešit byla, jenže paní byla z Marsu a to se těžko domlouvá. Po uzavření nezbytných administrativních formalit jsem obdržela kouzelnou krabičku. A nechyběl ani kouzelný úkon k jejímu zprovoznění. Paní udělila řádné instrukce: „doneste krabičku do vozidla, položte ji na palubní desku a čekejte“. Tak jsem učinila, ale nic se nedělo. Čekala jsem minutu, dvě minuty, stále nic. Tak jsem se vrátila zpět s prosbou, ať paní znovu instrukce zopakuje, jelikož dělám něco špatně. Následovala instrukce: „doneste krabičku do vozidla, položte ji na palubní desku a čekejte“ tak jsem znovu následovala její instrukce. Manžel rozčílený do běla a já s ženskou trpělivostí čekala, co se bude dít se škatulkou na palubní desce. Třeba jen čekám moc krátkou dobu. Ale nedělo se vůbec nic. Žeby paní zapomněla prozradit kouzelné slůvko jako např. „sezame otevři se nebo obušku z pytle ven“. Paní za okýnkem se mnou začínala ztrácet trpělivost, vida můj ustaraný obličej, začala se ptát postupně: „pípá krabička jednou“ „Nepípá“ odpověděla jsem. Následoval další dotaz: „Pípá krabička dvakrát“ „ Nepípá“ odpověděla jsem. Prostě nic nedělá. Paní se rozzářil úsměv na tváři: „tak to je v pořádku. Můžete jet a pokud Vám na každých 10 kilometrech zpoplatněné dálnice nepípne nebo naopak pípne dvakrát, tak to je nefunkční a musíte si dané úseky zapisovat fixou , v nejbližším městě pak navštívit naši pobočku. „Věřte, že jsem si zhluboka oddychla, ale celou dobu v Bělorusku jsem se nemohla zbavit dojmu, co kdyby to zapískalo dvakrát nebo vůbec- aby nám tak došel kredit. Krabičku jsme při výjezdu z Běloruska ani nevraceli, co kdyby se mohla ještě někdy hodit a kdyby už ne, máme ji alespoň na památku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *